Druhá a třetí Československá republika v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku

V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Období 1945–1948 je někdy nazýváno třetí republika.

Od března 1945 postupovala sovětská armáda na české a moravské území z Ostravska a od Bratislavy, později i ze severu k Praze a k demarkační linii osvobodila zhruba dvě třetiny Čech. O zbytek českého prostoru západně od linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice se postarala americká armáda.

Při osvobozování Československa zahynulo 140 000 vojáků Rudé armády, po jejichž boku bojovali i příslušníci 1. čs. armádního sboru pod velením Ludvíka Svobody, který se vyznamenal v bojích u Sokolova a o Kyjev a krutě krvácel v karpatsko­‑dukelské operaci, jejímž cílem bylo pomoci Slovenskému národní povstání. Osvobození také pomohlo české květnové povstání (ve světě nejznámější jeho součástí bylo Pražské povstání).

Poté však došlo k dnes sporným jevům jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska, omezení stranické soutěže, rozsáhlé znárodňování těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu, bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd. (tzv. Benešovy dekrety).

V únoru 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana Československa, která už v květnu 1946 vyhrála parlamentní volby; země se stala totalitním státem a součástí sovětského bloku. Byly potlačeny struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Rozsáhlé znárodňování a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek.

V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Koncem 50. let a v 60. letech docházelo k postupné liberalizaci, která vyvrcholila v roce 1968. Liberalizační hnutí známé jako Pražské jaro bylo potlačeno invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.

Po invazi emigrovalo mnoho především vzdělaných lidí do demokratických zemí v Evropě i do USA, což ještě zrychlilo hospodářský úpadek země, který zažívala po připojení k sovětskému bloku. Území Československa pak bylo okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991. Režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody, čemuž se snažilo vzdorovat zejména hnutí Charta 77.

Poválečné Československo nebylo plně unitární, ale mělo asymetrickou strukturu. Na Slovensku působila zákonodárná Slovenská národní rada a do roku 1960 též její výkonný orgán Sbor pověřenců, zatímco v Čechách, na Moravě a ve Slezsku obdobné orgány nebyly.

Zatímco vzájemné hranice Čech, Moravy a Slezska byly poválečným krajským dělením rozrušeny, hranice mezi Moravou a Slovenskem krajské členění respektovalo a zákon zakazoval vládě měnit krajské hranice oddělující kraje na Moravě od krajů na Slovensku.

Záležitosti, které na Slovensku spadaly do působnosti SNR či Sboru pověřenců, tak pro kraje v českých zemích vykonával československý parlament a vláda. Některé československé právní předpisy tak měly územní působnost omezenou na české kraje. Příkladem je státní ochrana přírody. Slovenská národní rada přijala zákon č. 1/1955 Zb. SNR, o štátnej ochrane prírody, platný jen pro slovenské kraje. Následně československé Národní shromáždění přijalo československý zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, který však byl od počátku účinný pouze pro české kraje.